Definice
Vycházíme – li z předpokladu, že LÁSKA je synonymem pro naši jednotu stejně tak jako označení Bůh, kdy Já jsem ty, Ty jsi Já a vše je ve všem, je pocit lásky energetický směr k jednotě. Pokud něco/někoho milujeme, znamená to, že jej přijímáme jako součást sebe. Pro přiblížení povahy a vibrace lásky je dobré si říci co je jejím pravým opakem a tím je vibrace strachu. Díky strachu, ať už z bolesti, zklamání či jiného nízkoenergetického projevu, od sebe vše a všechny odháníme a tím vytváříme prožitek oddělení od jednoty.
Vše mezi sebou funguje na principu magnetismu, zákonu přitažlivosti v závislosti na tom, jakou vibraci vyzařujeme. Nicméně oddělení od jednoty je v podstatě v naší 3D realitě pouhou iluzí a tím tedy i např. onen strach je pouze v naší hlavě /egu.
Časté důvody nepřijímání lásky
Většinou se jedná o reakci na něco ,,zvenčí,, co zasáhlo naše vnitřní zranění. Jsou to pochybnosti o sobě samém, část nás, která se cítí oslabená, ne dost dobrá, odstřižená od ostatních.
Ve chvíli kdy se necítíme ve své kůži (pocit strachu, bolesti, odmítnutí apod… ) si zkusme položit otázky:
- Proč se takto cítím?
- Proč se v tuto chvíli cítím oddělen/a?
- Jaká poraněná, nepochopená, potlačená stránka uvnitř mne se snaží lásku odehnat?
Uzdravení/integrace zrcadlením a sebeláskou
Vesmír je odrazem toho, co je v nás. Sebeláskou k sobě uzdravujeme oddělené aspekty svého bytí a přivádíme tak sebe samu k jednotě, tedy lásce. Nemůžeme na jedné straně některé aspekty v nás nemilovat a současně tak cítit jednotu.
Např: Když díky zrcadlení potkáme osobu v jejíž přítomnosti pociťujeme, že má větší sebevědomí než-li mi, tak to v nás automaticky vyvolá dvě reakce. První je ta, že se cítíme tak, že nikdy nebudeme dost dobří a druhá, že by jsme s tím měli něco udělat. Ona osoba nám pouze zrcadlí aspekty, které se od sebe mi sami snažíme odehnat. Tím že si oba tyto fragmenty žádající o pozornost a lásku uvědomíme, je můžeme integrovat. Tím že onu osobu
budeme milovat, ve své podstatě přijmeme současně i naše oddělené fragmenty, které se tímto sjednotí.
Poznat to, co jsou naše potřeby a splynout s nimi, je v podstatě naše práce tady na Zemi. Nejjednodušší jak praktikovat lásku je hledat podobenství. Když budeme hledat rozdíly, jak mezi námi samými, tak s ostatními, budeme neustále od sebe oddělovat všechny a vše.
Trénujme tedy lásku tím, že se budeme ptát, v čem jsme si na tomto světě podobní a především pak s těmi, které odmítáme.
Pocit štěstí/radosti/lásky, nám ukazuje ten správný směr k jednotě.
Romantické vztahy
Naše společnost vytváří falešné domněnky o tom, že ten správný partnerský vztah je plný romantiky, vášně, lásky, harmonie a porozumění v podstatě 24 hodin denně, který naplní všechny naše potřeby, touhy a my tak budeme moci konečně býti šťastní. Tak to ale nefunguje. Očekáváme-li něco takového od našeho protějšku a on/ona nám to co nám v životě chybí čas od času (často ve formě nějaké odměny) poskytuje, stáváme se na něm/ní
postupně závislými a tudíž se i velmi obáváme jejich případné ztráty. V takových případech se pak velmi brzy začnou projevovat různé bolestivé emoce např. viz. článek v sekci Vztahy/ Závist a žárlivost.
Spřízněná duše
Předtím, než se naše duše inkarnuje k pozemskému žití, jsou uzavřeny variabilní dohody s ostatními dušemi (osoby, které během našeho života potkáme), které nám mají býti nápomocny na cestě k naší vnitřní integritě – jednotě a lásce. Prvotně je to naše rodina, kultura a okolí do kterého se narodíme, které nás formují a kde krom pozitivních aspektů, zažíváme každý individuálně naše první pocity ,,křivdy, poranění, opuštění…,,
Po našich sociálních vztazích navázaných ve školách apod., přicházejí vztahy s partnery. Velkou roli v tomto ohledu hraje atraktivita, což je biochemická reakce v našem těle, která řídí několik různých procesů. Jedním z nich může být ukazatel naší spřízněné duše, která ač by název mohl poukazovat na cosi krásného, se může projevit v různých podobách. Naše bytost je jako chodící magnet a tímto životem procházíme směrem takovým, abychom rostli, došli k porozumění, což nemusí být občas skrze příjemnou zkušenost. Tam kde je atraktivita, je také polarizace = není zde celek. Zde je ale třeba umět si udělat nadhled co se naší vlastí osoby týče a uvědomit si, jaké stránky v nás je třeba integrovat – milovat.
Nebraňme se tedy vztahům milostným či sociální interakci s naším okolím, protože i když je v první chvíli můžeme pociťovat např. jako zbytečné až dramatické, přijměme je. Uvědoměním toho co nechceme si více a konkrétněji vytváříme obraz toho, co je pro nás osobně důležité a co chceme.
Umění rozpoznat nežádoucí vzorce
Podstatné je pro nás umět rozpoznat ,,nežádoucí,, vzorce chování. Např: Nedořešený vztah dcera vs. otec. Dívka v citlivém dětském věku, kdy se teprve učí porozumět vztahům si projde zkušeností rozvodu rodičů a do budoucna si v sobě ponese uložené vzorce toho, že muž = pocit opuštění, zrady, bolesti, nevěry, nedůvěryhodnosti… V dospělosti si pak bude podvědomě nacházet partnery, kteří jí toto vše budou zrcadlit do doby, než si vše uvědomí, přijme a přestane si říkat, že ten další bude jen stejný ,,zmetek,, jako ten předtím, ale naopak zaměří svou pozornost na to, že chce muže kterému může důvěřovat, cítí se s ním bezpečně, milovaně, který jí věnuje kvalitní společně strávený čas, může se na něho spolehnout…
Nedořešený vztah syn vs. matka. Velmi často se stává, že matky které nemají harmonický vztah se svým mužem, si projektují své nenaplněné touhy u svých synů. Neuvědomují si však, že je tím staví do nezdravých rodinných rolí, kdy si jejich potomek nemá možnost projít svou fází syna se vším co k tomu patří, ale je pouze nucen plnit přání a požadavky matky. Tito muži si pak v dospělém věku nacházejí často ženy dominantní, dělají slepě to, co jim partnerka řekne a odevzdají tak svou osobnost do rukou druhé osoby, nebo naopak mají problémy s navazováním kontaktů, protože se obávají toho, že ve vztahu nebudou moci býti sami sebou, ale že budou omezovaní a opět jen budou muset plnit přání a rozkazy stejně jako u své matky.
Pro tyto účely potkáváme partnera/ry, kteří nám tyto vzorce takzvaně zrcadlí. V případě, že onen vzorec, který nás od jednoty odděluje nejsme schopni rozeznat, intenzita zrcadlení (dramatické partnerské vztahy) se neustále stupňuje až do doby, kdy se jednoho dne zastavíme a uvědomíme si, že toto zacházení od partnera již nechceme a odhodláme se k tomu jej vědomě změnit.
Bolestivý rozchod
V případě, že cítíme že rozchod s onou osobou je velmi bolestný a nechceme to tak (tedy krom závislostních vztahů), je to tím, že by odloučení bylo předčasné, ještě jsme si nepředali vše co jsme si měli předat. V takovém případě se zkusme soustředit na pozitivní aspekty partnera a našeho soužití. Na práci sami se sebou, na svůj růst a na získávání své vlastní síly. Poté je také možné, že se v důsledku změny energií, ten co dříve nebyl schopen být např: zodpovědným partnerem pečující o rodinu se jím nakonec stane.
Když si nejsme jisti, zda ve vztahu setrvávat
V takovém případě je dobré se zeptat sám sebe, zda je pro mne přínosnější z hlediska sebelásky ve vztahu zůstat, a nebo jsou okolnosti už natolik
neúnosné, že mi bude lépe bez partnera…? Z toho vyplývá i umění nastavit si vlastní hranice.
Nevěra ve vztahu
Osoba, která zažívá ve vztahu pocit štěstí a lásky, nemá důvod na tom cokoliv měnit. Dojde-li ve vtahu k nevěře, je to známka toho, že ten druhý již delší dobu něco postrádá. Pokud jsou oba partneři na dostatečně vědomé úrovni a touto situací dojde k prozření, jsou ochotni o všem mluvit, odpustit si a znovu obnovit vzájemnou důvěru, pak je možné ve vztahu nadále pokračovat. Nevěra a následně nutný automatický rozchod je pouze společenské nastavení. Každý vztah by měl mít nastavena taková pravidla, se kterými ,,oba,, partneři souhlasí a chtějí je navzájem dodržovat, vše záleží tedy vždy jen na nich, pro jaké pokračování se rozhodnou.
Jak tedy vypadá ten správný vědomý vztah?
Na světě neexistuje pár, který by prožíval již od prvního momentu seznámení dokonalý vztah. Pokud se dva lidé rozhodnou proto/cítí, že spolu chtějí žít, je třeba si uvědomit že nic není statické, vše se neustále mění, vyvíjí a záměr našich životů je posouvat se vpřed za našimi vnitřními cíli a tužbami. Každá osoba má v sobě pozitivní i méně atraktivní aspekty a
pokud oba chtějí, aby vztah fungoval, je třeba mít zájem jeden o druhého a v případě potřeby vše impulsivně nezahazovat – od problému neutíkat, ale nastalé překážky řešit (uvítat je ve smyslu nyní máme něco na čem můžeme společně pracovat), nacházením nových cest a řešení obohacuje a posouvá pozitivně oba dva. V naší genetice máme zakódováno partnerství s jednou osobou min. na 13-14 let (u některých genotypů se může vzhledem promíchání s jinými lišit), ale primárně je nastaven pocit bezpečí, pospolitosti a s ním i spojená dlouhodobá monogamie.