Rodina je pro každého jedince velký pojem. Je to rámec lidské společnosti, struktura, do které se lidská bytost narodí, kde se socializuje a získává své první životní zkušenosti – vzorce myšlení a chování, na základě kterých, si vytváří povědomí a náhled na svět kolem sebe a následně i vztahy v dospělosti s ostatními lidmi.
Rodina může být pokrevní, kdy jsou členové stejného původu (máma, táta, babička, děda, nevlastní sourozenec, teta, strýc, sestřenice, bratranec …, nebo spřízněná např. díky uzavřenému manželství či adopci (tchýně, tchán, nevlastní matka/ otec, pěstoun, snacha, švagr…)
V rámci pokrevní rodiny jsme propojení genetikou, která zahrnuje paměť našich předků a tím i jejich zkušeností, ač už dobrých – např. nějaký um, nebo ty bolestivé, které je v jejich životě zasáhly a poznamenali.
Je to také sociální systém, který zahrnuje role, vzájemné vztahy, přesvědčení…
V dnešní době, pokud budeme pracovat s aktuálním sociálním nastavením pojmu rodina, je mnoho z nich, bohužel dysfunkčních a kooperace jednotlivců nezajišťuje blaho všech jejích členů, ba naopak.
Nefunkční rodina
Nefunguje – li tato struktura správně, je pro člověka silně traumatizující být její součástí, může narušit celou individualitu jedince a tím pádem ztrácí často i části sebe sama tím, že se snaží přizpůsobovat požadavkům a nastavením rodiny, což vede často jednotlivce k pocitu zmatenosti, depresím, stresu, nedůležitosti, ztrátě radosti ze života a tím i větší náchylnosti k závislostem jako jsou drogy, alkohol, hraní PC her, emočnímu přejídání či anorexii, sebepoškozování, touze někam patřit, kde bude mít pocit uznání, kde je slyšen, kde budou vnímány jeho individuální potřeby, čímž může být např. i následné vstoupení do sekty, nebo mezi partu lidí, kteří mají negativní postoje k životu např. extrémistické organizace, potulující se party.
Harmonická rodina
neboli funkční rodina, je základ pro pocit pohody a bezpečí každého z nás. Ideální situace je tedy ta, kdy jsou všichni členové rodiny ochotni naslouchat a přizpůsobovat se potřebám jejich jednotlivců, což automaticky vede ke stmelování rodiny.
Mnoho rodin se domnívá, že jejich fungování správné je, ikdyž tomu tak není. A tak, když se jejich dítě začne potýkat s problémem, často bagatelizují nastalý problém, kdy se jejich dítě např. ocitlo na léčení některé ze závislostí, nebo z depresí, anorexie, sebepoškozování…
A tak často můžeme slyšet obhajoby typu:
,,Udělali jsme to nejlepší, co jsme mohli udělat,,
,,Tohle přeci dělají/chtějí všichni rodiče pro své děti,,
Samotné děti se v takových situacích cítí rozpolcené. Nechápou proč se cítí špatně, proč nejsou šťastné, i když je rodiče např. zahrnuli penězi a luxusem, nebo po nich požadovali výkony, díky kterým sice vystudovali vysokou školu, ale mají vzdělání v oboru, které je vůbec nenaplňuje, jen proto, že je to třeba rodová tradice, nebo toho jeden z rodičů ve svém životě nedosáhl.
Tyto děti/v budoucnu dospělí, pokud jde při terapii o rozbor situace jejich vlastní rodiny. Mají tendence chování a postoje rodičů a svého nejbližšího okolí omlouvat.
,,Tolik jiných lidí to mělo mnohem horší než já,,
Uvedu jeden příklad za všechny:
Rodina ,,malé šikovné pomocnice,,
V dětství tato žena byla neustále rodinou pobízena, aby pomáhala ostatním členům rodiny a když tak činila, měla pocit jakési hodnoty. ,,Ty jsi tak hodná že pomáháš,, A tato věta, se stala základem její identity, protože to bylo něco, co ji udržovalo v pocitu přijetí v rodinném systému a tedy i bezpečí – možnost přežití. Tím ale sklouzla do chronického vzorce sebeobětování a sebezanedbávání, až se jednoho dne u ní projevila rakovina. Tato žena byla už natolik vědomá. Že v okamžiku, kdy se toto stalo, věděla, že důvod, proč se toto onemocnění objevilo v jejím těle, bylo proto, že jí nemoc říkala ,, Měla by jsi raději upřednostnit své sny, své touhy, sebe, a to okamžitě,, Když se její rodina dozvěděla o této diagnóze, tlačila ji do toho, aby dělala, co po ní chtějí, stejně jako obvykle, tentokrát tedy v souvislosti s tímto onemocněním. A zde se opět odrážel ten samý vzorec. Podporu rodiny bude mít pouze tehdy, když bude dělat to, co oni chtějí a uznávají za vhodné. Tato žena, ač věděla že toto onemocnění přišlo, aby se naučila pravý opak a změnila své nastavení mysli, které jí celý život škodilo, se nakonec bohužel rozhodla vyhovět přáním rodiny. Nechtěla žít s pocitem, že jí rodina odsoudila a že ji nemá ráda. Vybrala si tedy že opět poslechne a za nějaký čas tomuto onemocnění podlehla.
Takovému jednání, se říká obranný mechanismus – ten se u této ženy spustil v momentu stresové, emočně napjaté situace, aby se vyhnula následkům vidět pravdu o své rodině, kterou měla v hloubi duše velmi ráda.
Neochota jak jednotlivce, tak i celé rodiny provést jakékoli změny, může být právě ale tím důvodem, který brání jednomu z jejich členů (někdy nazývanému např. jako černá ovce) k dosažení pocitu být uznávaným členem, když nekopíruje zaběhnutá přesvědčení a požadavky rodiny. Tato osoba se pak dostává do pocitů ztráty a prohry, kdy se domnívá, že pokud bude sám sebou, musí z rodiny odejít, a nebo zůstat, ale obětovat své vlastní já.
Jelikož je člověk vztahově závislý druh, koncipován pro žití ve společnosti, aby mohl přežít, naplňovat své potřeby a touhy. Je oddělení od rodiny ve své podstatě cosi nepřirozeného.
Rodina poskytuje rámec pro sdílení hmotných statků. Jako je například jídlo, přístřeší. Znamená uspokojování vzájemných potřeb. Poskytování a přijímání péče a výchovy. Morální a sentimentální vazby. Podmínky pro možnost budoucí úspěšné reprodukce a tím i zachování rodu. Teoreticky je účelem rodiny zajistit a udržet blahobyt všech svých členů a jako takových i blahobyt společnosti jako celku. Z těchto důvodů je pro společnost hodnota rodiny absolutně nepostradatelná a to bez ohledu na to, v jaké kultuře žijeme. Proto můžeme slýchávat rčení:
Všechno přichází a odchází, ale rodina je věčná.
Rodina je místem, kde život začíná a láska nikdy nekončí.
Závěr
Pokud má tedy člověk v dospělém věku jakékoliv problémy, nebo k něčemu odpor, je dobré se vrátit ke kořenům, ze kterých vzešel, nebo chcete- li ke ,,zdroji kódu,, který, byl u něho jako první naprogramován.
Pokud se tedy člověk rozhodne pro práci sebepoznání, je to především o akceptaci a ochotě vracet se do svého dětství k rodinným kořenům, kde pravděpodobně najde příčiny, které jej v dospělosti v určitých ohledech brzdí naplňovat svůj život štěstím a láskou – možností býti autentický.
Opětovné navázaní kontaktu a uzdravení rodinných vztahů lze pouze v případě, že je zde ochota všech zúčastněných otevřeně spolupracovat a dojít k řešení, které je schůdné pro všechny zúčastněné. Pokud se pro toto rodina rozhodne, pak uzdravení traumatu probíhá často velmi rychle a působí blahodárně na všechny členy rodiny.
Někdy je v rámci uzdravovacího procesu třeba kontakt s rodinou i na nějaký čas přerušit.
V případě, že pokrevní či spřízněná rodina, není ochotna jakkoliv nesoulad řešit, je dobré si uvědomit, že člověk si ve své podstatě může dobrovolně vybrat, koho bude za svou rodinu považovat. S kým se cítí dobře, rád tráví společný čas, kde je uznávaný milovaný a může být sám sebou.
Přeji Vám hodně štěstí a sil k učinění prvního kroku.
S láskou Helen